Po delší době se přišla podívat do našeho klubu dívenka – slečna, která jako děvčátko s námi trávila dost času a rozdávala nám radost svým úsměvem. Nyní je to studentka VEŠ v Praze Terezka Valentová. Letošní studentské volno trávila v Indii – 10 týdnů jako první Češka na misi v tamním soukromém sirotčinci.
Škola umožnila této mezinárodní studentské organizaci informovat o možnostech studentů ve svém volnu studenty VEŠ. To ještě netušila, jak vše probíhá, vidina velkého výdělku, zde vůbec nebyla, neboť cestu a další výlohy si hradila sama. Po dobu pobytu byla hostem organizace a bylo o ní postaráno ( ubytování, strava a další všechny výdaje v Indii ) . Rodina, která má sirotčinec jako provozovatel si ji vybrala z několika nabídek a k ní Vietnamku, což se dozvěděla až na místě.
Letěla sama do neznáma, ale těch 10 týdnů jí změnilo názor na život , který doposud žila v ČR. Má veliké srovnání ve výchově dětí, protože tam se starala o tři skupiny: mladší do 10 roků, starší převážně chlapce do 15 roků a studenty. Její kolegyně měla převážně mladší smíšenou skupinu , neboť tam je společenství chlapců a děvčat jinak pojato v rodině i ve školství. Děti žijící ve skupině mají povinnosti, úměrné věku (tak to bylo dříve i zde) , pomáhají dle potřeb, aby se učily pro život – praktická výuka. Dlouho by se o tom povídalo, host je pro ně nedotknutelná osoba, které všichni dělají , co na hostových očích vidí.
Musela změnit jídelníček, neboť byli vegetariáni a některým zvyklostem se i podřídit. Měla velkou možnost srovnání celkového života na vesnici, neboť tam ten objekt byl. Vodu si upravovali z dešťové, elektřina fotovoltaiky a ovoce i zelenina z velké části vlastní produkce. Jídla se uvaří jen tolik, kolik se sní, berou si malé porce a třeba 2x si přidají ,nic se nevyhodí, případně šikovné ruce kuchařek druhý den přetvoří na jiné jídlo a dochutí kořením, které se v Indii hojně využívá. Děti vytváří různé výrobky, které prodávají, chodí do školy i v sobotu. Starají se o své ubytování dle svých sil a dovedností, studenti s majiteli se učí hospodaření a životnímu stylu.
Angličtinu se učí ve škole, ale není jejich rodný jazyk, tak se velmi dobře domluví s cizincem, který také není Angličan. Sárí je pro ženy běžný oděv, ale to neznamená, že nenosí i jiné oblečení. Mentalita obyvatel je tam úplně jiná než u nás a to hodně přísná .
Nebudu již více psát, otázek a odpovědí bylo mnoho a mnozí senioři vzpomínali na své dětství a mládí, že podobně tento svůj věk prožívali a souhlasně pokyvovali hlavami. Je to podobnost čistě náhodná, že studentka se jmenuje TEREZIE a vlastně misionářka – evropanka byla MATKA TEEZA. Sami děti na tuto skutečnost upozorňovaly.
Ještě jeden velký moment – mentalita ČEŠKA, VIETNAMKA a INDICKÁ KULTURA, byl to velký psychický nápor, ale dobře zvládnutelný. Poslední dva týdny tam byla se studentem z Japonska, to už bylo podstaně horší, protože mentalita této národnosti je hodně odlišná. Zvládla i adaptaci těch dětí na úplně jiný jeho styl komunikace a vlivu.
Tato velká a cenná zkušenost ji ovlivnila na tolik, že zvažuje se v dalším studiu nebo praktickém životě věnovat sociální práci. Několik fotografii a leták v angličtině o této rodinné a sociální práci a praxi, jak může fungovat soukromě. Mají mnoho sponzorů ze všech společenských vrstev, neboť jejich práce je pro tamní společnost velmi záslužná.
Vilma Svobodová
