Nízké Tatary 14. – 20. září 2019
Koncem září 2019 se uskutečnil zlatý hřeb programu poděbradské Základní organizace Svazu postižených civilizačními chorobami (ZO SPCCH) pro tento rok.
Důkazem, že zájezd do Nízkých Tater se stal vyvrcholením letošních aktivit organizace, byl velký zájem poděbradských seniorů. Pro celkem 85 zájemců (převaha žen byla drtivá) byly vypraveny dva autobusy. Hotel Ďumbier v údolí Liptovského Jána nám skýtal pohodlnou základnu pro poznávání okolí. Autobusové „spanilé vyjížďky“ nebyly povinné. To vyhovovalo starším a méně pohyblivým seniorům, kteří podnikali kratší vycházky a více odpočívali. Všichni měli také možnost si zaplavat v 25metrovém bazénu a užít si koupele v Kadi – tůni ve skále s léčivou minerální vodou. Můj věk a stav mého pohybového aparátu mě zařadil do této druhé skupiny. Přijal jsem to jako hotovou věc a užil si pobyt v malebném prostředí po svém. Byl jsem nadšen vším, co nám příroda nabízela: svěží horský vzduch, stráně a hřebeny pokryté zeleným kožichem smíšených lesů, potoky a bystřiny s křišťálovou vodou, kulisu Vysokých Tater. Byla to nepřetržitá, blažená lázeň nervové soustavy. A počasí nám přálo. Prostě pohoda každým okamžikem.
Na program autobusových vyjížděk jsem se zeptal kapitánského tandemu Jarči Šmídové a Líby Hladinové. Zde je jejich vyčerpávající odpověď: „Druhý den pobytu, v neděli, nás slunce vylákalo na třetí nejvyšší horu Nízkých Tater – Chopok (2024 metrů). Naskytla se nám úžasná vyhlídka na celé pohoří Vysokých a Nízkých Tater i Malé Fatry. V pondělí většina účastníků prolézala s čelovkou na hlavě Stanišovské jeskyně, opět se jednalo o nezapomenutelný zážitek. Prý trasa střední obtížnosti… ale nakonec to zvládli všichni, i když hláška ‚kdyby sem to věděl, tak by sem sem nechodil‘ se ozvala z mnoha úst. Liptovská Mara se už chystala k zimnímu odpočinku, přesto pohled na vodu a hory byl pro nás něco nového, následoval Liptovský Mikuláš s krásně upraveným náměstím. Fascinovala nás pěší zóna, kde skutečně nebylo ani jedno auto, naopak tu byl klid, zeleň a lavičky lákající k odpočinku. Následoval výlet po stopách SNP, kterému bylo letos 75 let. Památník ve tvaru rozpůleného srdce v Banské Bystrici nám připomenul hrdinství těch, kteří padli, abychom my mohli žít. Kráčeli jsme tudy s hlubokou pokorou. Náměstí v Banské Bystrici je prý nejkrásnější v Evropě, a museli jsme tomu dát zapravdu. Fasády, arkády, vše upravené, kostely, morový sloup, fontána i obelisk připomínající zlou, neklidnou dobu. Následovalo 300metrové stoupání do Španej doliny, starého hornického městečka, známého již před naším letopočtem. Krčma, konzum, kostel s krytým schodištěm a halda hlušiny, odkud byl nádherný výhled do celého kraje. Štoly a pohybující se a hrající banický orloj, otvírající se každou lichou hodinu. Zde jsme byli všichni opravdu poprvé. Demänovská dolina s mnoha jeskyněmi je známý pojem, přesto jsme neodolali a navštívili tamní Dračí jeskyni.“
Toliko k výletům. Večer nám pak v hotelu zahráli na „pěknů“ notečku, zazpívali jsme si a pak už domů, se zastávkou na salaši Tanečnice u Ružomberoku, s cílem přivézt rodině zdejší specialitu – ovčí sýr. Díky organizátorům, ale i účastníkům, kteří napomohli ke zdaru celé akce ZO SPCCH Poděbrady.
Text: Josef Bubeník
